V květnu 2009 obdržel náš vltavanský spolek pozvání z Muzea hl. m. Prahy na vernisáž výstavy „Cesta do hlubin města“. Delegace v krojích se sešla před vchodem do muzea, kde byla osobně a velmi mile přivítána paní ředitelkou muzea dr. Strnadovou. Postavili nás do první řady návštěvníků, kteří postupně zaplňovali vstupní prostory pod hlavním schodištěm. Hned jsme se stali centrem pozornosti. Začaly cvakat spouště, blikaly blesky fotoaparátů, rodiče přistrkovali své děti s prosbou „Můžeme si je s vámi vyfotit?“ Inu, kouzlo starodávných pestrobarevných krojů, hlavně těch pánských lakovaných černých klobouků s modrou stuhou… Viděli a slyšeli jsme vše, co se začalo dít, výborně. I našeho čestného člena pana primátora Béma, který ve svém projevu zdůraznil, jak je potěšen, že mezi těch 12 nej… objevů pražské archeologie patří i lokality Zličín a Liboc v jeho domovské Praze 6. To jsme ještě nevěděli, jaké překvapení čeká nás.

Při prohlídce rozsáhlé a překrásně nainstalované expozice jsme najednou zjistili, že jedno z těch pražských NEJ… archeologové našli na Novém Městě pražském, v ulici Na Slupi. Tam, kde mezi Albertovem a novoměstskou hradební zdí nad údolím Botiče v posledních letech vznikalo, a dnes již stojí a slouží, veliké bytové centrum.

Archeologové tam odhalili významné starověké pohřebiště. Keltské kostrové hroby datované do 4. až 3. století před naším letopočtem. Je to teprve druhý nález, dokazující přítomnost keltského etnika přímo na území Prahy. Ten první byl učiněn před mnoha lety a snad šlo jen o jediný hrob. Dychtivě jsme četli popisky, prohlíželi si mapky a obrazové dokumenty výkopů, hlavně však obdivovali část bronzového pokladu, který byl v hrobech ukryt. Překrásné bronzové nánožníky, ty by se v dnešní bláznivé módě mohly uplatnit na leckteré dívčí nožce!

Naplnila nás radost, že i u nás v Praze 2, navíc přímo u hranic Podskalí, se našlo něco moc významného. Nejen na té primátorově „šestce“. A začali jsme si vyprávět. O keltském oppidu na vrchu Závist, nad Vltavou, naproti Zbraslavi. Jak jsme tam jako školáci jezdili na výlety, či s rodiči na neděli. Samozřejmě se jelo parníkem, který tam kdysi kotvíval na pravém vltavském břehu přímo pod Závistí. Nebo i vlakem, z Braníka.

Vzpomínala jsem, že během stavby centra jsem si při průhledu skrze ohrazení pozemku povšimla kuriozního osudu veliké lípy, kterou si stavbaři nedovolili hned porazit. Tak ji jen ohradili a obkopali. Při dalším hloubení základů budoucích domů se však košatá solitérní lípa ocitla na několik metrů vysokém hliněném sloupu, obklopená prázdnem. Ve druhém roce stavby pak sama suchem odumřela. Stavbaři měli vystaráno. Také jsem na staveniště chodila pozorovat a zkoumat různé plevelové a rumištní rostliny, které se dnes v Praze již nikde nevidí. Vyrostly ze semen uložených a „spících“ v hloubkách půdy, kterou stavba vynesla náhle na povrch. To jsme my botanici znali již dříve z míst, kde se v Praze kopalo metro. Ale nějakých archeologických výkopů jsem si tehdy vůbec nevšimla.

Pak mne začaly pronásledovat různé otázky. Proč se ti Keltové Na Slupi usadili? Jak a odkud tam vlastně přišli? A jak už to bývá, fantazie zapracovala. Třeba se nějaké rodové skupině Keltů žijících na Závisti v hranicích přelidněného oppida či na svazích kolem něj, přestalo dobře dařit. Nebo se s někým znepřátelili. Nebo mohli být dokonce záměrně vysláni jako jakýsi předvoj, aby hledali novou „zemi zaslíbenou“. A tak se vydali pěšky, nebo na vorech, s veškerou výstrojí, výzbrojí, s rodinami i s dobytkem dolů po proudu Vltavy. Minuli dnešní Komořany, Modřany, Hodkovičky, Braník, Podolí a hle! Vyšehradská skála. Ti pěší ji obcházeli horem a pak sestoupili dolů k Botiči. Ti na vorech ji obepluli a objevili ústí mohutného potoka Botiče. Dali se tedy proti jeho proudu. Nakonec se to všechno ve zdraví sešlo právě Na Slupi. Tam se utábořili. Zjistili, že potok je bohatý rybami. V nízkém vrbovém, topolovém a olšovém houští potoční nivy nalezli pastvu pro dobytek. Vzrostlého stromoví všeho druhu byla díky členitému terénu všude kolem také hojnost, na stavby i na otop. Tak zůstali. Možná několik generací. Možná o sobě nedali zpátky na Závist ani vědět. Jinak by, možná, místo Podskalí bylo tady kolem nás dávné keltské velkosídliště a my místo potomky nedávných starých Vltavanů, bychom byli potomky pradávných Keltů. Možná.
Mezi novým komerčním centrem a bytovými domy, které překryly i keltské pohřebiště na Albertově, a opravenou městskou hradební zdí se našlo místo i na vinici, které se evidentně dobře daří.