V únoru roku 2013 vkročila do stého roku svého života a stala se tak nejstarší členkou našeho spolku z Podskalí v jeho historii.

Tyhle veršíky napsala před dvěma roky při příležitosti oslav trvání 140 let Spolku Vltavan v Praze 97letá Anna Otčenášková. V únoru roku 2013 vkročila do stého roku svého života a stala se tak nejstarší členkou našeho spolku z Podskalí v jeho historii. Je to skutečně radost pobývat vedle této stále krásné, čiperné a usměvavé ženy, která předčí nejednoho o půl století mladšího svou pamětí a velkou zásobou životních příběhů a vzpomínek na vltavanský spolkový život. Pojmenování pamětník je v tomto případě zcela na místě, neboť asi není v současnosti člověka, který by tak dlouho žil pod Vyšehradem u Vltavy, jako ona.

Anička Otčenášková umí krásně vyprávět. Jako malý dárek pro ni bychom rádi uvedli jednu z jejích nejoblíbenějších vyprávěnek. Neobjevuje se poprvé. Již v roce 1969 ji převzal od své manželky a v rozhlase s úspěchem uvedl malíř Jaroslav Otčenášek v tehdy velmi populárním pořadu Sedmilháři.

Ještě jednou jí touto cestou přejí všichni Vltavané hodně zdraví a pohody a těší se na další setkání.

(Za Vltavany v Praze i za ty v Davli, Štěchovicíc a Purkarci Jiří Mejstřík)

Vltavanský praporečník

Vypráví Anna Otčenášková

Stalo se to již dávno. A nikdo ani neví, jestli se to opravdu stalo. V té době užíval spolek Vltavan jen jeden prapor a měl jen jednoho praporečníka, který se o něj staral, nějakého Tesárka. Byl to mladý svobodný vorař, krásný a urostlý chlap, všechny ženské z Podskalí po něm pokukovaly se zalíbením. Měl jen jednu velikou chybu – práce mu nevoněla. V té době se mu do života namotala jedna vdova, ještě celkem mladá, říkalo se jí paní Bábinka. Byla celkem zámožná, pracovitá a šikovná, měla stánek v tržnici. Brzo se domluvili a Tesárek se k ní i s vltavanským praporem nastěhoval. Čas plynul a oba byli spokojení. On nic nedělal, procházel se jen s kamarády, chodil si po zábavách a nechával se od šťastné paní Bábinky živit.

Najednou ale začala po veselém fešákovi házet očkem jedna velmi mladá a svobodná ošetřovatelka. Tesárkovi to lahodilo a zanedlouho se k ní od paní Bábinky přestěhoval, zase i s praporem. Ale ta dívka byla velmi náročná, on neměl žádné peníze a tak musel jít pracovat. Sehnal však jenom velmi těžkou práci. Začal všeho hořce litovat a tak šel za paní Bábinkou s prosíkem, aby se k ní směl vrátit. Ta mu konečně odpustila a svolila. Ale pod podmínkou, že si z bytu té ošetřovatelky odnese prapor k sobě domů ona sama! Tesárkovi nezbylo než souhlasit.

A tak jednoho dne, bylo to právě v neděli, kráčela paní Bábinka přes celé Podskalí s vltavanským praporem, aby všichni viděli a tudíž rázem pochopili, jaké to mezi ní a krásným Tesárkem zase je.

To, že Josef Tesárek byl praporečníkem Vltavanu, vám dosvědčí spolkový archív a že byl skutečně „pěknej chlap“ svědčí zase to, že se stal modelem Jar. Brůhovi pro sochu voraře, která je umístěna na nároží domu čp. 2042 v Ladově ulici v Podskalí.

(Tento článek byl publikován v Novinách Prahy 2 v březnu 2013)