Kdo zná jihočeskou Malši, říčku zvící asi tak Botiče po mírném dešti, nebude mi nejspíš věřit, nicméně je to tak: I tudy se až do druhé světové války plavily vory!
Malše odvádí vodu z lesnatých Novohradských hor, před válkou to bývalo panství hrabat Buquoyů. Lesní hospodářství bylo ve zdejším jinak chudém kraji jediným zdrojem příjmů.
Soudě podle dochovaných svědectví nebyli na tom bukvojští lesní dělníci právě zle. Na rozdíl od šumavských byli zdejší lesáci vesměs Češi. Bydleli v domcích, které jim panství zdarma poskytlo, a mohli pást v lese vlastní dobytek. Robiny měly běžně dvě – tři kravky a až čtyři prasata, přikrmovaná žaludy a bukvicemi. Z pokácených stromů si mohli nechávat větve a kůru na topení, takže dřevo nepotřebovali a polena, která dostávali jako naturální část mzdy, mohli prodávat – a to ještě nepočítáme, že se z panského tu a tam něco ztratilo.
Pokácené dřevo se na místě třídilo. Od nejužšího předepsaného průměru se naměřila zdravá část jkako stavební dříví, zbytek se rozřezal na metrová polena. Ta byla určena k topení. Polenové dříví se odvleklo k Malši nebo k Pohořskému potoku a tady se skládalo do vysokých, až třímetrových hranic. Po zimě tak bývala řeka lemována téměř po celé délce. Když přišla vysoká jarní voda, svrhávali dělníci hranice do vody a ta se už sama postarala o dopravu až do Budějovic, jen v zátočinách museli být připraveni dělníci s bidly a háky, aby se říčka neucpávala.
Po polenech přišlo na řadu stavební dříví, které se vázalo do vorů. Povozníci s koňmi či voly dovlekli klády na vaziště, která byla tři a všechna na Pohořském potoce, přítoku Malše. Byly to Migal, u vesničky Terčí dvůr, Leopoldov, asi o dva kilometry dál proti proudu, a konečně Pohoří. To se tenkrát jmenovalo Baronbruk a nebylo už daleko od hranic.
Klády byly zbaveny kůry, přeměřeny, přepočítány na kubické metry a očíslovány. Čísla si povozníci pečlivě zapisovali, protože podle kubatury byli placeni.
Nyní došlo k vlastnímu vázání.
Do klád se napřed prosekaly na obou koncích otvory a klády se pak „naválely“ do potoka. Bylo tu sotva půl metru vody a dělníci se v ní brodili v důkladně promaštěných holinkách, uvázaných špagátem k pasu. I boty se „fasovaly“ na správě panství! Klády se rozdělily podle délky a pak se otvory v kládách se provlékaly vořiny, tyče z tvrdého dřeva. Vor se nedělal příliš široký, nanejvýš tak dva metry na širším konci, a i tak měli plavci kolikrát problém, jak se do řečiště vejít. Vořiny se zajistily dubovými klíny a ty se pro jistotu ještě přibily.
Pak se točily houžve.
To byly tak na dva prsty silné smrkové kmínky, vybírané z hustého mlází, kde se táhly za sluncem, takže mívaly kolem pěti metrů délky. Kmínky se důkladně napařily nad ohněm, pak se silnější konec zarazil do dřevěné kozy a počínaje tenčím koncem se navíjel na roubík, až byl smrček pružný a ohebný jako provaz. Houžvemi se jednotlivé kmeny přivazovaly k vořinám. Než se houžve použily, nechávaly se ve vodě, zatížené kamenem, aby předčasně nevyschly a neztvrdly.
Vory se sestavovaly do pramenů podle délky, nejkratší asi šestimetrové vepředu, za nimi postupně devíti– dvanácti- či patnáctimetrové, na samý konec až pětadvacetimetrové, takže celý pramen mohl mít kolem sto padesáti metrů.
Na první vor se připevnilo do špice veslo, které vrátný – vedoucí pramene – obvykle sám vysekal z kulatiny asi osm metrů dlouhé, s rukojetí na jednom konci a perutí na druhém.
Každý pramen měl dva šreky, brzdy, ty byly v klikatém toku říčky obzvlášť důležité. Byly to asi dvoumetrové trámy, kolmo postavené nad otvorem ve voru, kterými mohl být pramen rychle zastaven. Zadák na pramenu musel bedlivě sledovat předáka a hned šrekovat, kdyby hrozilo najetí na břeh. Někdy ale ani šrek nestačil, čelo najelo do břehu a předák s varovným houkáním musel vyskočit na břeh. To byla pak práce! Rozbitý vor se musel rozebrat a znovu svázat – dělej co dělej, musí to být rychle, než uteče voda.
Někdy nesl vor i další náklad, obvykle svazky tenčích kmenů a špalky, podle toho, jak byly klády vorů vyschlé a kolik mohly unést.
Vory sestavovaly party po osmi lidech, vždy čtyři prameny najednou.
Sotva slezl sníh a led uvolnil břehy, mohlo se vyjet, kolikrát už v únoru, zima nezima.
Napřed vyrazili dva „aviso posti“, otvírat neboli „vyhražovat“ propusti v jezech, aby se vor nezdržoval. Ve stejné době totiž otevřeli fišmajstři (porybní) čepy rybníků a muselo se rychle jet, dokud voda stačila. Teoreticky by voda utéct neměla, protože vor by měl být rychlejší než proud. Hladina řeky je, jak z fyziky známo, nakloněná rovina a vor po ní sklouzává dopředu – jenomže vykládejte fyzikální zákony novohradským smrkům! A tak se jelo, jak jen to šlo. Asi deset patnáct minut za prvním pramenem následoval druhý… a to bylo pro dnes všechno. Zadní posti zahradili propusti, porybní zavřeli rybníky a čekalo se do druhého dne na nadrženou vodu. Do týdne se tak splavilo sotva tucet pramenů.
Ale tak daleko ještě nejsme. První pramen ještě kličkuje v zátočinách, vrátný – fajfčičku pevně mezi zuby – se opírá do vesla a po očku sleduje stav vody. Musí být tak na píď nad normál, jinak uvízne…
Po čtyřech – pěti hodinách plavby dorazí pramen k soutoku s Malší na Papírně pod Blanskem, tam už čekají „dolní“ plavci a ti povedou vory dál k „Budějicům“, a dá.li Pámbu, do večera tam budou.
V Budějovicích se prameny rozebíraly a znovu sestavovaly na pětimetrovou šířku. Obvykle se ze tří pramenů z Malše svázal jeden „pro Prahu“.
Už dopluly poslední vory po Malši… a ani s kánojí si nemůžeme jejich trasu zopakovat. Dvacet kilometrů nad Budějovicemi je vodní dílo Římov, pitná voda pro Budějovice, a tam je vstup zakázán snad i hastrmanovi.