Domnívám se, že příliš ne. Žila u nás jen necelý rok, od října 1854. Byl to pro ni čas plný událostí. Usilovné literární práce. Posledního citového vzplanutí. Rok značné hmotné bídy, z níž ji nevysvobodilo ani dopsání a sešitové vydání díla Babička. Němcová se z Ječné ulice čp. 516 přistěhovala pod Emauzský klášter, do tehdejší ulice Pod Emauzy čp. 1378, což je dnešní Vyšehradská 45. Byla to novostavba dostavěná v r. 1853 po parcelaci Emauzské zahrady.

V dopisu muži do uherských Ďarmot 14. listopadu 1854 Němcová vypráví: „Činži jsem měla dát napřed, musela jsem nechat mýt, pro zápach bychom tu nemohli vydržet. Zůstávala tu nějaká křtěná židovka a ta si v pokoji držela kachny, husy, holuby a psy, dvě léta neotevřela okna, ani nemyla, nikoho k sobě nepustila. Až když domácí na to náhodně přišel, hned ji vypověděl. Když jsem se na byt dívala, nebyla doma a domácí vedl mne do prvního poschodí k jedné paní a povídal: „Zrovna takový je ten nahoře“. Tam se mi to líbilo a dala jsem závdavek… Ostatně toho nelituji… byt je hezký, velmi zdravý. Z menšího pokojíku, co jde na pavlač, vidím na Emauzský klášter, do zahrad, na Vltavu, Smíchov a všecky ty vrchy za Smíchovem“.

Ale chodila k řece, do Podskalí ? Patrně ne. Nanejvýš znala dům dřevaře Karla Kuřáka. Paní Kuřáková pocházela z rodiny mlynáře Hlavsy na Nových mlýnech. Její sestra Anna Milina si s Němcovou dopisovala.

Zima 1854/55 byla velmi časná a tuhá. Němcová o tom v onom listopadovém dopisu muži dále píše : „Karel, chudák, má teď zle, zkouší dost. Zimy hrozně tuhé nastávají, a když musí ráno a večer přikrývat skleníky a zahřívárny rohožemi a prkny, což všecko plno sněhu je, omrznou mu ruce dost. Má je celý opuchlý. – V neděli přišel s pláčem domů. Proto ho to ale nemrzí; jen kdyby mohl v neděli si hrát, on je vždy starý dětina. V neděli má oběd u Kuřáků, tam jsou tři syny, nejstarší jako Karel, a to dělají lučbu a hrajou. To jsou jeho svátky. Někdy ho vezmou do divadla. Když ale doma zůstanou, to přijde vždy pro Jarouše a jsou tam do 9 hodin večer. Fiala dal mu tenhle měsíc 1 f. aby měl příspěvek na boty. – Karel uspořil si chudák 2 f., chtěl si koupit kalhoty, a když trhlo zle, musil mi je půjčit, teď nemám, abych mu je dala. …. Na léto mají děti kalhoty i kabáty, Karel i Jarouš, ale teplé kalhoty potřebujou jako sůl, jeden i druhý, a boty. O ty je nám všem zle. Já dokonce jsem se vším bídně v tom, ale žaludek je přednější a teplo a činže“.

Němcová churavěla. Trpěla bídou a pomluvami. Musela si vypůjčovat. Psala prosebné dopisy. Slečnu Annu Milinu Hlavsovou prosila o půjčku 5 zlatých, které měla dostat za práci, ale zpozdilo se to. Omlouvala se, že jí nemůže osobně navštívit, neměla střevíce. Nebylo na jídlo, nebylo na otop. Psala a psala. Dokončila několik pohádek a povídku Karla, novelu Sestry odevzdala J. V. Fričovi do jeho almanachu. Vzdorovala, vzepřela se osudu. Byla totiž náhle a silně omámená důvěrným přátelstvím s jedním ze členů Fričovy literární družiny, medikem Hanušem Jurenkou, který žil ve stejném domě. Poslední životní vzplanutí ale po krátkém čase dohořelo, opojení zmizelo. Zůstala nouze všedního dne. Tehdy již u nakladatele Pospíšila ležel rukopis, na který dříve nechtěl dát předem žádnou zálohu. Konečně na jaře 1855 se uvolil vzít jej do tisku. Dle jeho pokynů Němcová udělala poslední úpravy, něco v únoru ještě dopsala a rukopis odevzdala k sazbě. Obrazy venkovského života „Babička“ začaly od března vycházet sešitově. Poslední čtvrtý sešit se objevil počátkem června 1855.

Po roce, již z bydliště ve Štěpánské, napsala V. D. Lamblovi : „Včera v šest hodin večer pochovali jsme našeho Havlíčka“. Líčí trasu průvodu, kdo nesl rakev, co se stalo u Nové brány. „Na baštách bylo diváků jak mračen. – Když dávali rakev do vozu, strhl se pokřik: “Ne do vozu, my si ho odnesem až na hřbitov!“ – Byli to Podskaláci. – Palacký ale začal na ně mírně, aby ho jen doprovodili, že to má své příčiny, aby si jen dali říci. – Poslechli“. Tak tam se konečně setkala s mnoha Podskaláky!