Je sobota, půl sedmé a na rohu ulic Na hrobci a Vyšehradské se scházejí členové našeho spolku a jeho příznivci u autobusu, který nás poveze na zájezd. Po naložení zavazadel je čas k odjezdu. Vyrážíme směr severní Čechy. Asi po hodině jízdy od Prahy je první zastávka u „Ruského pomníku bitvy roku 1813“, který byl postaven podle návrhu P. Nobileho v roce 1837 na počest hrdinného boje ruských vojsk proti napoleonskému sboru generála Valdamma ve dnech 29.-30. 8. 1813 v bitvě u Chlumce. Na vrcholu pomníku je bohyně vítězství Niké. Asi sto padesát metrů za pomníkem je společný hrob. Po prohlídce tohoto památného místa pokračujeme dál k severu.

Projíždíme Ústí a po čase vjíždíme do Děčína, kde máme plánovanou další zastávku v Muzeu. Jedna část expozice je dokonce věnována místní paroplavbě a v ní ke svému údivu objevujeme náš vltavanský kroj. Na cedulce u něj je napsáno, že tento kroj byl našeho zakládajícího člena a primátora Dittricha. Po dokončení prohlídky se přesouváme na děčínský zámek, který stojí na skalnatém ostrohu nad soutokem řek Labe a Ploučnice. Z větší části je již krásně zrekonstruován, ale je zde ještě vidět co zde dovedly udělat naše jednotky PTP a po srpnu 1968 i okupační ruská armáda. Součástí objektu, který byl původně hradem a díky několika přestavbám se změnil na krásný zámek, je překrásná růžová zahrada a na hlavním nádvoří dva mohutné stromy, jako majestátní němí svědci dávné minulosti. Po zhlédnutí této děčínské dominanty jdeme do nedaleké hospůdky „Na Kocandě“, kde absolvujeme oběd.

Pak opět nastupujeme do našeho autobusu a přesouváme se podél Labe k Hřensku. Cestou potkáváme kolesový parník, který pluje plnou parou proti proudu směr Děčín. Je to pravidelná linka mezi Německem a Českem, ale letos na konci měsíce října bude končit a příští rok již nebude provozována pro nedostatek zájmu turistů. Má totiž velkou konkurenci v historických autobusech, které přepravují turisty na podobné trase mnohem rychleji.

Po nějakém čase přijíždíme do Hřenska, kde vystupujeme, protože dál musíme pokračovat pouze pěšky. Je zde totiž vstup do soutěsky, která se klikatí podél řeky Kamenice, semknuta mohutným masivem pískovcových skal. Touto soutěskou vstupujeme do Národního parku České Švýcarsko. Jdeme krásnou scenérií pískovcových skal proti proudu řeky. V některých místech prochází soutěska vyraženými tunely ve skále. Po nějakém čase se nám v dálce objevuje vstup k západnímu přístavišti v Edmundově soutěsce. Je zde jez a rybí přechod, který umožňuje návrat u nás vzácných lososů do jejich rodiště, aby se mohli po dlouhé pouti z moře vytřít.

Po zakoupení lístků nastupujeme do dvou pramic a vydáváme se na plavbu po Kamenici. Jako pohon používá lodník dřevěné bidlo, kterým se odráží ode dna řeky. Po chvilce plavby se vlevo na skále objevuje pamětní deska s nápisem „Edmundova soutěska zpřístupněna roku 1890 knížetem Edmundem Clary – Aldringenem 1813-1894“. Pak připlouváme k vodopádu. Zatažením za ocelové lano se začne valit z výšky asi deseti až patnácti metrů mohutný proud vody přes celou soutěsku. Dál plujeme překrásnou scenérií pískovcových skal místy připomínající dvě opice nebo sloní hlavu.

Projížďku jsme zakončili přistáním loděk u východního přístaviště. Po vystoupení z loděk jsme pokračovali v cestě podél řeky až jsme dorazili k rozcestí. Rovně jsme mohli pokračovat podél řeky, nebo přejít přes most a začít stoupat po schodech ze soutěsky ven. My jsme zvolili cestu ven. Schody vedly nahoru a klikatily se z leva doprava a nazpět, zdálo se nám, že snad nemají konce. V polovině cesty se objevila malá skalní kaple, vedle ní byla tabule s nápisem „Skalní kaple“ při této staré stezce z Mezné na Růžovou byla vytesána na paměť obchodníka s dřívím – J. Clara (+ 1870). Pod výklenkem s křížem byl napsán verš, který ve volném překladu zní : 07

Bůh moudře žehná od věků
vyslechne sny a přání naše
a rozhoduje sám
co bolest léčí v člověku.
Proto když nejhůř je ti
Když zoufáš si
vzpomeň : Všichni jsme boží děti.

Když jsme dorazili nahoru, měl toho každý plné zuby a spílal vedoucímu zájezdu, že je nevaroval před takovou cestou. Po odpočinku na terase hospůdky jsme nastoupili do přistaveného autobusu a vydali se na cestu do kempu. Tam jsme se ubytovali v chatičkách a po provedené očistě jsme šli do místní hospůdky „U fořta“, kde jsme měli objednanou večeři. Po ní muzikanti začali hrát pěkné trempské písně a tak se zpívalo, tančilo až dlouho do noci, čímž jsme zakončili první den našeho putování.

Druhý den, hned po snídani jsme vyrazili směrem na Zubrnice, kde se nachází skanzen Muzea lidové architektury. Už na nás čekali a tak koupě lístků a další formality ohledně našeho příjezdu byly vyřízeny velice rychle, a tak nám nic nebránilo v započetí prohlídky krásného skanzenu. Hned na dvoře u hlavní budovy stál v přístřešku parní stroj (sentinel), který se používal k pohonu různých zemědělských strojů. Vedle ve stodole byli k vidění další exponáty jako cepy, pluh, žebřiňák, sáně. Z boku stodoly byl umístěn žentour, který pomocí jednoho volka uváděl do pohybu transmisní pohon ve stodole. Když jsme prošli kolem malé zahrádky, kde pěstovali různá koření a bylinky, dostali jsme se k další budově kde je doposud funkční sušárna na ovoce. Měli jsme možnost zde sušené ovoce ochutnat a bylo velice dobré.

Když jsme se vraceli k hlavní budově měli jsme po levé straně další dřevěnou stavbu, které se říkalo špejchar. V jeho spodní části byla umístěna expozice starých dřevěných praček. Potom jsme vešli do hlavní budovy, která byla v dolní části zděná a první patro bylo již ze dřeva jako roubenka. Hned naproti vchodu byla černá kuchyně kde se vařila povidla, zadělávalo těsto na chleba a ten se tu také pekl. Peklo se ho vždy větší množství, aby se nemusela tak často pracně roztápět velká pec. Vedle byla sednice, ve které se odehrával hlavní život. Byla tu kachlová kamna, kde se denně vařilo, různé poličky a skřínky na nádobí, ale i na jiné věci, které potřebovali mít po ruce. Také zde byl kolovrátek, na kterém se předlo. Hned vedle byla kolébka pro děcko. Nejhlavnější částí této světnice byl v rohu postavený velký stůl a nad ním v rohu udělaný malý oltář s křížem a několika svatými obrázky a se stále zapálenou svíčkou. Na druhé straně budovy byly chlévy a dalo se tam jít jak z venku, tak i z budovy, což se využívalo hlavně v zimě. V patře této budovy byly místnosti na spaní a skladování. Byl zde také uložený napečený chleba ve zvláštních stojanech. Pak jsme se přesunuli k místnímu kostelu, který jsme si také prohlédli.

Další historický objekt, který jsme navštívili byla místní stará škola, která slouží již pouze jako muzeum a popřípadě k zájmové činnosti místních dětí. Když jsme vešli do třídy, určitě ty staršíz nás přepadly vzpomínky na naše školní léta. Samozřejmě, že v každé staré škole musela být obrovská kachlová kamna, stupínek s katedrou, rákoskou a tabulí. Pochopitelně ani zde nesměla chybět oslovská lavice, která byla vždy na konci řady školních lavic. Po dokončení prohlídky školy jsme šli do zdejšího krámku, který je také součástí skanzenu. Mohli jsme si zde koupit pár upomínkových předmětů. Odtud jsme šli do místní hospody „U Pernekrů“, kde jsme poobědvali. Po obědě jsme se zase pěšky přemístili do „malého železničního muzea“, které je umístěno na místní staré železniční zastávce a v několika vagónech. Veškerá expozice je umístěna v několika nákladních vagónech. Je opravdu dost zajímavých věcí ze života staré železnice. Mohli jsme se také svézt na ruční drezíně. Součástí této expozice bylo také několik starých lokomotiv a funkční model vláčku s železniční stanicí. Je zde k prohlédnutí i kancelář přednosty stanice, tak jak vypadala za starých časů. Návštěvou tohoto muzea jsme ukončili program našeho dvoudenního zájezdu a okolo půl čtvrté odpoledne jsme nastoupili cestu domu. Po návratu do Prahy kdo ještě chtěl mohl si jít ještě posedět na Výtoň.

Jistě se tento náš zájezd všem jeho účastníkům líbil, a také jsme měli možnost poznat další malebná místa naší krásné vlasti. Děkujeme všem našim příznivcům, kteří se zúčastnili za naší podporu.